Češi o sobě tvrdí rádi, že jsou spořivý národ. Babičky šetřily, dědové schovávali stovky do knížek a my v tom prý pokračujeme. Je na tom kus pravdy. A taky kus pohádky, kterou si o sobě vyprávíme zhruba od devadesátých let. Když se podíváme na čísla, vyjde nám trochu jiný obrázek, než jaký máme v hlavě.
Mýtus spořivého národa pod drobnohledem
Začneme statistikami, ale ne těmi, které vidíte všude. Míra úspor, tedy podíl, který si lidé měsíčně odkládají z disponibilního příjmu, se u nás dlouhodobě pohybuje kolem 16 % až 19 %. Vypadá to slušně. Skandinávci nás ale válcují, Němci taky, Holanďané se na nás dívají z patnáctimetrové výšky. Průměr eurozóny býváme schopni dohnat, někdy i přeskočit, ale strukturálně jsme jinde.
A teď to zajímavé. Tyhle hezké makrostatistiky nám lžou. Ne úplně, ale hodně. Průměr totiž tvoří horní třetina, která má rezervu klidně sedmimístnou, zatímco spodní třetina nemá v podstatě nic. Když rozdělíme domácnosti podle příjmu na desetiny, zjistíme, že nejnižších 30 %t rodin nedokáže dát stranou ani korunu měsíčně. Ne, že by neuměly hospodařit. Prostě jim to nevychází.
Mediánová finanční rezerva české domácnosti se podle různých průzkumů pohybuje někde kolem 50 000 až 70 000 korun. Pro čtyřčlennou rodinu s normálními výdaji to znamená rezervu na měsíc, možná na měsíc a čtvrt. To je strašlivě málo. Doporučení odborníků mluví o třech až šesti měsících, přičemž tohoto standardu nedosahuje zhruba sedm domácností z deseti.
Co to s námi dělá v reálu
Tahle čísla nejsou jen abstraktní statistika. Promítají se do toho, jak se rozhodujeme. Když nemáte rezervu a rozbije se vám pračka, řešíte to obvykle třemi způsoby:
- odložíte výdaj,
- požádáte o pomoc rodinu,
- půjčíte si.
Poslední možnost bývá nejjednodušší, protože půjčka online může být vaše během odpoledne. Samo o sobě na tom není nic špatného. Špatné je, když se to opakuje. Když chybějící rezerva znamená, že každá nečekaná situace končí novým závazkem, a člověk se postupně dostává do stavu, kdy splácí pět šest věcí naráz a jakákoliv další porucha ledničky nebo auta znamená další smlouvu.
A tohle není teoretická úvaha. Česká národní banka pravidelně zveřejňuje data o souběžně splácených závazcích a čísla nejsou hezká.
Druhý praktický dopad je psychologický. Lidé bez rezervy se hůř rozhodují, hůř vyjednávají v práci, protože nemůžou riskovat ztrátu příjmu. Také hůř odcházejí ze špatných vztahů. Tolerují víc nepříjemností od zaměstnavatele, dodavatelů, příbuzných. Rezerva není jen finanční nástroj. Je to taková určitá svoboda, kterou si člověk neuvědomí, dokud ji nemá.
Generační propast je větší, než si myslíme
Tohle je něco, co se v článcích o financích málokdy zmiňuje. Mezi generacemi není rozdíl jen ve výši úspor, ale hlavně v důvodu, proč rezerva chybí. Padesátníci a šedesátníci, kteří nemají rezervu, ji většinou kdysi měli a vyčerpali. Pomohli dětem se studiem, koupili vnukům první auto, zaplatili svatbu… Stará rezerva byla, jen je pryč.
Třicátníci a čtyřicátníci to mají jinak. Velkou část života platí hypotéky pořízené v době, kdy byly úroky kolem 2 %, a teď fixují za 6 % až 7 %. Příjem mají slušný, ale po splátce, školním výletu a zimním oblečení dětí, energiích a leasingu na auto jim pravidelně zbývá tolik, kolik by se vešlo do peněženky. Rezerva v jejich případě neexistuje, protože ji nelze vytvořit z toho, co zbude.
Dvacátníci jsou na tom paradoxně občas nejlépe. Ne objemem úspor, ten je nízký, ale flexibilitou. Žijí v podnájmech, snadněji mění práci, mnohdy se vrací domů k rodičům, když se to nepovede. Jejich „rezerva“ je často sociální, ne finanční. A to v určitém věku stačí. Po třicítce už ale ne.
Kde se reálně dá něco dělat
Nebudeme recyklovat rady o tom, ať si vedete tabulku výdajů a šetříte na latte. Místo toho si řekneme, co opravdu funguje a moc se o tom nepíše.
- Automatický odvod hned po výplatě, ale ne na běžný spořicí účet. Ideálně na účet u jiné banky než ten, kam vám chodí plat. Důvod je banální: když peníze vidíte v internetbance pod jinými přihlašovacími údaji, sáhnete tam ve dvě ráno před nákupním košíkem mnohem hůř. Třecí plocha rozhoduje. U lidí, kteří tohle udělali, můžeme vidět, jak za rok stihli dát stranou částku, která jim předtím deset let unikala.
- Rezerva nemusí být peněžní celá. Část může tvořit prodejný majetek, který zároveň používáte. Auto, které byste v krizi prodali a koupili levnější. Dražší kolo, které lze rychle proměnit v hotovost. Ne všechno musí ležet na účtu s nulovým úrokem. Pokud máte 30 000 v hotovosti plus auto za 250 000, jste na tom v praxi líp než člověk se 100 000 v hotovosti a starým Fordem za 50 000.
- Pokud řešíte krátkodobý nečekaný výdaj a rezervu nemáte, podívejte se na https://razdvapujcka.cz/pujcka-ihned. Někdy externí financování může být nejlepší a nejjednodušší řešení.
Jak to s námi tedy je?
Být národem se slušnou finanční rezervou není o spořivosti, jak rádi tvrdíme. Je to o struktuře, o tom, jak máme nastavené přeposílání, jak vypadají naše výdaje a kolik z nich se dá v krizi omezit nebo vypnout. Většina lidí, která rezervu má, ji nevybudovala silnou vůlí. Vybudovala ji funkčním systémem.
A jako národ? Nejsme na tom nejhůř, ale nejsme ani ta spořivá výkladní skříň. Jsme někde uprostřed, s velkou skupinou domácností, které jeden výpadek příjmu pošle přes okraj. Dokud si tohle budeme přiznávat, je šance, že se to bude lepšit.
